Dvanáct hodin v tahu města
Je půl sedmé ráno, postávám sám u barového stolu na benzínce, usrkávám kafe a hlavou se prohání vše, co se vlastně stalo…
Beru si do úst několik okamžiků minulosti, abych s rtěnkou probouzejícího se města odešel hledat první hrnek kafe, který by zjitřil mysl ponořenou do minulosti lidí, které jsem poznal dobře, stejně tak jako lidí, které jsem poznal jak z projíždějícího rychlíku…
Jdu městem a volám na chlapíka jménem Olda, že není dobré postávat uprostřed čtyřproudé vozovky a čekat na tramvaj zvláště za situace, kdy Kladno nikdy žádné tramvaje nemělo a zavést je ani nehodlá. (Olda několik hodin na to ve stručné SMS píše, že „trochu zlobil“). Omlouvám se mu tím za jemně neurvalé zacházení, které mohlo narušit jeho identitu, zvláště v okamžiku, kdy jsem jej táhl za flígr k domovu a říkal mu, ať mě nesere. Těžko říci, zda jeho následným rezolutním „seru na vás“ před brankou domu dal průchod své vášni pro silná slova anebo své slabosti pro chrápání na lavičce (možná že to tu formou komentáře ozřejmí), nicméně se odebral kamsi za dům, kde plot jeho zahrady přechází v Sítenské údolí…
Chvíli na to si vybavuji, jak sedíme ve čtyřech v baru vedle baru jménem Gaza. Ve čtyři ráno máme nezvyklou žízeň, účinnou zbraní proti ní je Fernetti slinou mísený s Jégrem. Debata nabývá kanálního nádechu…
Postáváme před druhou kladenskou diskotékou a řešíme, zda máme dostatečně noblesní oblečení a vystupování, abychom vstoupili. Po chvíli dohadování se odpojuje Nídrle, která podlehla kouzlu teplého pelechu nedaleko…
Protloukáme se mlhou města od první kladenské diskotéky, kde řešíme to podobné co „potom“. Přitom hledáme část osazenstva hospody, ze které jsme předtím vypadli, telefonujeme, bordel střídá bordel. Zjišťujeme, že část party je v druhé kladenské diskotéce, náramně dobře se baví a lační po naší přítomnosti. V tomto momentu se odpojuje Hilmoš, jehož srdce bije „pride and hardcore“. Nedokáže odolat sladkému odvozu za hranice města do Velvar Věruchou Mozolínskou…
Napresováni do vozu bez slušného řidiče odjíždíme z hospy Česká Lípa, kde jsme z peněz zbylých ze společného fondu uhradili útratu za zbytek hospody, která stačila opustit lokál těsně (ale těsně) před zaplacením…
Sedíme v magickém počtu 13 na fajnových dřevěných lavicích, cucáme curacao, laškovně pohulujeme špičku a nejeden či nejedna z nás má špičku. Ukazuje se, že všichni vypadáme stejně dobře jako před lety. Mezi vajgly a nedopitými panáky zelené se povalují děti – na fotkách…
Je půl sedmé večer, sedím u prázdného stolu pro patnáct lití, dívám se na ústa Micka Jaggera, které patří místní barmance, popíjím Samet a přemýšlím, zda toto bude opět jeden z mnoha třídních srazů, které jsem kdy svolal a kterých jsem se bezmála účastnil jen sám.
kliknutím na některý z následujících odkazů podpoříte fungování tohoto webu