Gentiana uzavřela ro(c)k 2007
V tom lezavém večeru se člověku nechtělo dělat nic jiného, než dát doma nohy na stůl, nalít si nějaký ostřejší nápoj s bylinami a otevřít knihu ruských bylin. Kdo ale překonal lenoru určitě nelitoval, pokud zapadl na vystoupení kapely Gentiana v uranovském Junu (28. 12.), která zde už patří k tradičním stálicím (alespoň letos zde – pokud počítám dobře – odehrála čtyři koncerty).
Stručná seznamovací rovnice kapely by zněla asi takto: čtyři dědci + jeden mlaďas = perfektně našlapaný večer cover verzí nejvypalovanějších skladeb světového hard&heavy. Nicméně je potřeba dodat, že dědci hrají a zpívají, jak mladíci v nejlepších letech. Z repertoárového kamení, které skupina pravidelně omílá, je potřeba zmínit Judas Priest (např. Breaking the law, United, Hot rockin´) a Hammerfall (např. Genocide), které s ohledem na frekvenci skladeb patří k těm nejoblíbenějším. Dále bývá možno slyšet T.N.T. od AC/DC, tradicionál Whiskey in the jar od partičky Metallica (mimochodem před týdnem se začaly prodávat vstupenky na červnový koncert Mettaliccy v Praze – tak jen aby v Edenu do té doby dodělali staďák), Movin´ on (Gotthard), klasickou vypalovačku Run to the hills od Iron Maiden, Iron man od Black Sabbath, Warriors of the world (Manowar) nebo Smoke on the water od Deep Purple. Z oplodňováků zaznívá pravidelně třeba Knockin´ on the heaven´s door od Boba Dylana, resp. v předělávce od Gánů. De facto jde o průřez kronikou hardrockové historie sedmdesátých a osmdesátých let a návštěvník koncertů má jedinečnou příležitost konfrontovat naposlouchané skladby s tím, jak znějí v cover verzi naživo. I když některé písně hraje kapela trochu (někdy i trochu víc) „po svém“, většinou lze říci, že interpretace je perfektní a hudebníci odehrávají vše precizně a se zápalem. Co mi ale u některých skladeb moc nesedí, je mnohdy příliš exaltovaný hlas zpěváka, který písně zbytečně posouvá až příliš za hranici toho, jak je asi zná většina posluchačů. Ale je fakt, že tohle je otázka vnímání jednotlivce a týká se to jen pár kusů, navíc zejména u metalových smrští to je vlastně stylová záležitost.
Závěrem se sluší podotknout, že v úvodu zahrály mladé naděje Street fighter z Rožmitálu, které jsem bohužel slyšet už jen v podobě rachocení skládajících nástrojů.
kliknutím na některý z následujících odkazů podpoříte fungování tohoto webu