Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proti osudu vlastní krví

19. 9. 2007

K předchozímu oznámení o narození syna Mikeše jsem chtěl původně dodat ještě jednu glosu, na kterou ve chvatu pitek nezbyl čas. Týkat se měla nočního výjezdu při prvních kontrakcích Madly, která toho času pobývala v pražském bytě u své mamky. Vyrazil jsem před půlnocí z Uranova a obloha byla zatažená podobě jako na obrázku v záhlaví těchto stránek. Začalo silně pršet a tenhle elektrizující (ne)čas bývá pro člověka většinou časem zamyšlení. Jel jsem po prázdné dálnici a v přicházející bouři jemně probleskovaly – v tom čase samozřejmě už zbytečné – pochyby o smyslu plození dětí. Být snad člověk k sobě nelítostně přímý a stejně tak usilovně nesobecký asi by nemohl nechat přijít na tento svět dalšího člověka, který nejen že bude zpočátku – a možná ještě dost dlouho – tápat v životě svém vlastním, ale ani vyhlídky tohoto světa, který pramálo ovlivní, nejsou nijak růžové. Kdy však byly, napadlo mne. Lidem se rodily děti v koncentračních táborech, za války, v bezútěšném období padesátých let. Když pominu, že část populace prostě „vznikne“ v důsledku „spojení“, tedy dočasného vzplanutí citů, jako projev přirozené biologické reakce organismu, potom je nepochybné, že ona druhá část populace přichází na svět po rozvažování (oficiální mluvou v rámci plánovaného rodičovství). A takoví rodiče přeci musí přemýšlet o tom, do jakého světa přivedou své dítě, do světa, kde obyčejná nejistota budoucnosti představuje pouze bezvýznamný atribut provázející tyto úvahy. Uvědomil jsem si vlastně až cestou do porodnice, že mít děti může být pro někoho vlastně tím nejhlubším vyjádřením víry v život jako takový, víry v to, že i přes veškeré neblahé skutečnosti, které bezpochyby přijdou, člověku nezbývá nic jiného než se postavit navzdory osudu a pro tuto víru dát všanc i to nejcennější, co má – vlastní krev.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář